To nebyl on

29. srpna 2019 v 10:24 | Vendy |  Jiné povídky
Po nějaké době zase přicházím s dalším příspěvkem. Tentokrát je to takový drobný útržek z knihy, kterou nejspíš nikdy nenapíšu, ale i tak je v tomto útržku dostatek informací k tomu, aby to mohlo být pochopeno (doufejme). Tato povídka je částečně inspirovaná realitou, akorát je uvedena do poměrně přitažené dystopické dimenze.
A tak pokud chcete číst dál, klikněte na Celý článek. :)

Zdraví Vás Vendy





Zase další ráno. To brzké ráno, kdy svět ještě spí. Přijde mi, že den ode dne se budím čím dál dřív. Dokonce i ta paní, která je tu se mnou na pokoji spí mnohem déle, přitom se o starých lidech tak často říká, jak brzo vždycky vstávají.

Dnes by mě být speciální den, nebo se to tak aspoň říká. Lidé si rádi vymýšlejí různé speciální dny, různé záminky, kdy by si měli něco dokazovat, projevovat si náklonnost a slavit jindy naprosto běžné věci. Časem jsem dospěla k tomu, že asi nepotřebuji žádné speciální dny k tomu, abych mohla slavit. Proč taky?

Šla jsem se podívat z okna. Slunce už pomalinku vykukovalo; myslím, že dnes bude hezky. Možná mi dokonce dovolí jít i na vycházku do parku. Doufám.

Jako každé ráno jsem si pár hodin četla. Krátila jsem si tak čas, než se vzbudí má spolupacientka a než nám donesou snídani a ranní léky. Bylo to fajn; rána jsou vždy jedinečná tím krásným tichem, které v žádné jiné části dne nenajdete. Škoda, že jsou vždy tak krátká.

"Uhm, do-dobré ráno…" ozvalo se najednou zpod peřiny.

"Jé, už jste vzhůru? Dobré ráno," odpověděla jsem na pozdrav.

"Jak to, že jste vzhůru tak brzy? Vždycky spíte tak minimálně do té půl desáté, to máte ještě tři hodinky čas."

"To víš, to jsou ty fáze měsíce. O úplňku se budím vždycky brzo."

Aha, on je vlastně zase úplněk. Co jsem tady zavřená, tak mi začínají splývat snad i dny s nocemi.

"Co ty? Zase vzhůru už od pěti?"

Se semknutými rty jsem přikývla.

"Ach jo, děvče. Měla bys o tom říct sestřičce, dá ti prášky na spaní a aspoň si odpočineš."

"Uvidíme. Třeba to zkusím," usmála jsem se.

Paní Dana byla moc milá. Často jsem z ní měla pocit, jako by to byla má ztracená babička. Bylo jí 79 let, ale odmítla jít do domova důchodců (z toho, co mi dřív vyprávěla moje mamka, se ani nedivím - taky bych tam nešla), a tak je tady. Před několika lety jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie spojená s dalšími speciálními diagnózami, ale kdyby mi to sama neřekla, myslela bych si, že se jedná o nějaký šílený omyl, že je zrovna tady. Nikdy jsem to nechápala, proč má zrovna takovou diagnózu; velmi často ji navštěvovaly různé kamarádky, občas za ní chodil její mladší bratr s manželkou, dokonce i její sousedka z bývalého bydliště. Bylo moc milé sledovat, jak často měla návštěvy. Připomínalo mi to první rok, co jsem tu nastoupila.

"Dneska se tady vlastně dveře netrhnou, co?" zeptala se mě najednou.

"Cože to? Proč?"

"No, tak je dnes přece ten tvůj den, máš narozeniny… Aspoň rodina za tebou zajde, ne?"

"Já nevím, nějak na tom už nesejde… Kdo přijde, ten přijde."

Paní Dana toho o mně moc nevěděla. Vlastně ani neví, proč tu jsem. Nikdy jsem neměla důvod o tom mluvit. Koneckonců, naše oddělení je natolik specifické, že vlastně ani není potřeba zacházet do hlubších detailů. Každý víceméně ví, kvůli čemu tu všichni jsme.

"Ták, dobré ránko! Snídaně se nese!... Paní Chvátalíková, vy už nespíte? No to jsou mi věci!"

Paní sestřička donesla jednoduchou snídani v podobě dvou krajíců chleba natřených marmeládou s hrnkem čaje a oloupaným banánem. Můj tácek byl ještě obohacen o malý muffin; takový ten malý citronový, co se dá koupit v supermarketu v plastovém balení po šesti kusech.

"Slečno Vránová, vy dnes máte narozeniny! Všechno nejlepší, a tady si dejte do nosu!"

Paní sestřička nám se strojeným úsměvem položila tácky na stůl a podala nám kelímky s léky.

"Tak, nejdřív je ale čas na tohle."

Vzala jsem si tedy své léky a klidně je nasypala do pusy. Jelikož beru léky už od dětství, nedělá mi žádný problém spolknout klidně i celou hrst. Zapila jsem je čajem, ale bohužel byl příliš horký, a tak jsem si spálila jazyk. S bolestí jsem přimhouřila oči a ztěžka čaj polkla.

"Ták, a ukažte mi pusinu, vypláznout jazyk, zvednout! Super, a je to. Tak se můžete pustit do snídaně."

Díkybohu tato sestřička byla ještě relativně nová a nejednala s námi jako robot. I tak už se ale stihla naučit ten strojený falešný úsměv, kterým nás nyní opět obdařila a kvapem odešla.

"Achjo, tady tyhle móresy asi nikdy nepochopím," prolomila paní Dana po chvíli ticho.

"Jaké?"

"No, tady tyhlencty léky, doplňky stravy, antidepresiva, infuze,… Stejně je to všechno jen jakýsi svinstvo, kterým nám v hlavě dělají guláš."

"No jo, bohužel oni na tohle mají asi jinej názor. Nějak v tomhle nemáme úplně na výběr…"

"Ale tak copak máme žrat ňáký patáky jen kvůli tomu, že s někým nechcem' mluvit? Kde to žijem' prosim tě?"

"To je ten dnešní svět, no…"

Naše oddělení je totiž specifické tím, že shromažďuje pacienty, kteří trpí speciální kombinací paranoidní schizofrenie a dalších diagnóz, které začaly vznikat v průběhu posledních pěti let. Odepsání svých blízkých a odmítání kontaktu s nimi, ať už z jakéhokoliv důvodu, začalo být totiž považováno za neodpustitelný hřích a vážný projev psychické poruchy, a tak aby se předešlo šíření tohoto neduhu ve veřejné společnosti, zavírají teď lékaři tyto "pacienty" do psychiatrických léčeben. Tam jim jsou podávány léky a chodí na skupinové terapie, aby se zbavili tohoto "toxického způsobu myšlení", ale ve většině případů to zatím nevede k příliš velkým úspěchům. Z naší léčebny se za ty tři roky, co tu jsem, dostalo ven jen asi tucet pacientů, a to nás tu je okolo několika stovek. Bohužel tito pacienti si stále trvají na svém a odmítají svým blízkým odpustit, a tak lékaři akorát zvyšují dávky léků, v nejhorších případech to řeší elektroléčbou.

Po chvíli naše ticho přerušilo krátké zaklepání na dveře.

"Ano?" odpověděla jsem na signál.

Ve dveřích se objevil Standa, můj přítel. V ruce držel nádhernou kytici neznámých květin, v krásných odstínech levandulové, meruňkové a bílé barvy. Zářivě se na mě usmál svým vzácným úsměvem a u očí se mu objevily drobné vrásky jako vždy, když se směje.

"Ahoj kotě," řekl svým sametovým hlasem a políbil mě na tvář, když si ke mně sedal na postel.

"Ahoj zlatko," odvětila jsem a oplatila mu úsměv i polibek.

Chvíli jsme si povídali, tak jako vždycky, když přijde na návštěvu. Povídá mi o tom, co se zrovna děje venku, jak se mají naši pesani a kočičáci, občas nějaké zajímavosti z práce. Vždycky jsem za tyto rozhovory hrozně ráda; dodávají mi pocit, že aspoň pár lidí na tomto světě je na mé straně a dokážou se se mnou normálně bavit s dávkou pochopení.

"No vidíš to, a prej že kdo přijde, ten přijde. No není to hezký, že tu nejsi sama?" promluvila najednou paní Dana a plácla do postele, aby tak utvrdila svůj názor.

"Jo, jsem moc ráda," usmála jsem se letmo a políbila Standu.

"Před pár dny jsem se byl podívat za mamkou. Myslím, že jí předepsali nějaké silnější léky, protože už byla mnohem víc upovídaná a občas se i smála."

"Ježiš, tak to su ráda… To je dobře. Škoda, že je tak daleko…"

"To ano… Taky jí chybíš…" Pohladil mě po ruce.

Moje maminka bohužel skončila stejně jako já, možná i hůř. Jelikož jsme "zhřešily" kvůli stejnému člověku, museli nás dát každou do jiného sanatoria a zakázali nám veškerý kontakt. Prý abychom se ve svých "chorých představách" příliš nepodporovaly. Obě to hodně těžce neseme, a možná i to je důvod, proč nás ještě nepropustili.

Ještě nějakou dobu jsme si se Standou povídali, ale zanedlouho přišla sestřička, jelikož už vypršel čas. Každá návštěva má vždy jen patnáct minut u jednoho pacienta denně. Jsou to hrozné podmínky. Možná až nelidské.

"Tak zase zítra," rozloučili jsme se několika letmými polibky.

"Zítra," usmála jsem se na něj a dveře se zavřely.

"To je tak milej kluk, ten tvůj přítel," řekla mi po chvilce paní Dana.

"Jo, je to zlato… Mám ho hrozně moc ráda. Občas si říkám, že si někoho tak hodnýho ani nezasloužím."

"Ále prd, zasloužíš! Jen jste se narodili do špatný doby…"

"To je bohužel pravda…"

Během dne mi přišlo pogratulovat k narozeninám ještě několik spolužáků a pár učitelů. Bylo moc fajn si s každým chvilku popovídat, ač jich moc nebylo; spousta lidí, se kterými jsem chodila do školy tu taky skončila. Občas jsme se s některými potkávali na terapiích, ale pobyt v tomto sanatoriu z nás postupně udělal úplně jiné bytosti, které ztratily většinu svých předchozích zájmů.

Na večer se otevřely dveře a přišel ještě jeden "gratulant".

"Ahoj Peti. Tak je tu po roce zase tvůj den! Nesu ti tady takový malý pozdrav ze Španělska. S Káťou jsme tam byli zrovna na dovolené, a tak jsem si říkal, že by se ti to mohlo líbit." Sedl si ke mně na postel. Tiše jsem seděla a beze slova si četla knížku.

"Položím ti to tady na stolek. … No, u nás na baráčku teď spravujeme bazén, protože se nám tam rozbil vířivkový kout, a jak je teď teplo, tak to jde hodně pomalu. S Alánkem teď dělám často různé procvičování do první třídy, když v září půjde do školy, protože malá

Káťa s Ahmedem na něj teď nemají moc čas, když čekají dalšího kluka. Ale je to šikula, tak to s ním jde dobře. A co ty, jak se ti tady daří? Máte tu moc milé sestřičky. Tuhle jsem se s nimi bavil na chodbě a představ si, jedna z nich je Aneta Novotná, chodila s tebou na základku a učil jsem ji tehdá hudebku. Hahaha, no vidíš to, jak je ten svět malej, co?" začal se nuceně smát. Já nehnula brvou a stále hleděla do své knihy.

Po patnácti minutách tohoto víceméně nepřerušovaného monologu se zase zvedl a na vyzvání sestřičky se vydal k odchodu.

"Tak já se zase brzo stavím, princezno. Mám tě moc rád," dal mi pusu na čelo, "a nezapomeň, že jsem tady vždycky pro tebe."

Jeho ledové oči se na mě křivě usmívaly. Při odchodu sklonil hlavu a rozloučil se i s paní Danou, která se na něj obdivně usmívala.

Jakmile klapla klika od dveří, rychle se na mě otočila a vyhrkla:

"To byl takovej šarmantní muž! A jakej krásnej suvenýr ti donesl! No není to skvělý? Nemáš radost??"

"Ne," odvětila jsem nevzrušeně, se svým odevzdaným a mrtvým pohledem.

"Ne?! No to snad není možný! Ty nemáš ani trochu radost, když ti tatínek donesl takový krásný dárek?!"

"Nemám. Ten člověk to dělá jen pro svou vlastní radost. Nemám s ním co dočinění." Klidně jsem si listovala v knize.

Paní Dana se na chvíli odmlčela a podívala se na mě nechápavým pohledem.

"Počkej, cože? Vždyť to přece byl tvůj táta, ne? Máš jeho oči!"

Vložila jsem záložku mezi stránky, abych mohla knihu zavřít. Položila jsem ji na stolek místo malého květináčku se španělskou růží, který jsem hodila do koše naproti posteli. Usmála jsem se a paní Danu a zavrtěla hlavou.

"Ne," odpověděla jsem jí. "To nebyl on."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama